Být sama/sám sebou

Velmi často slýcháme, buď sama sebou. To nejsi ty a různé další poznámky a rady. Víme vůbec, co znamená být sama/sám sebou?

Myslím, že pro každého je to trochu něco jiného. A zde to celé začíná! Každý jsem naprosto jiný originál. Každý máme jiné potřeby, zkušenosti, úkoly. Prostě každý máme úplně jiné brýle, přes které se díváme a cítíme tento svět.

Některé skupiny z nás se mohou rychleji identifikovat, např. podle barvy kůže, fyzických znaků atd. Pak cítíme, že někdo je více introvertní, jiný extrovertní a někdo má naprostý mix a dle toho, jak se momentálně cítí nebo kde se zrovna nachází se projevuje.

Máme nespočet testů a různých systému, které nás chtějí nějak „zaškatulkovat“. A když se vymykáme, tak dostaneme nálepku – divný, nemocný, nepřizpůsobivý, netolerantní, neschopný.

Sama jsem celý život hledala různé škatulky pro sebe. Najít svoji škatulku je totiž velmi výhodné. Můžete se zařadit a zároveň schovat. Jen mi vždy dříve či později byla jakákoli škatulka a metoda malá. Zatím jsem jednoho dne vždy došla k závěru, že to není celé. Že existuje víc než ona škatulka, ve které jsem se dosud pohybovala. A tak jsem hledala další škatulku, větší, novou, propracovanější, než se mi rozsvítilo trochu víc.

Každá škatulka většinou odpovídá úrovni vědomí, na které se nacházíme. V okamžiku, kdy se rozšíří naše úroveň vědomí, přestane jakékoli zařazování a ohraničení fungovat. Resp. ony hranice se posunou a změní. A v této chvíli záleží, zda jsme cestou pustili trochu svého strachu, obav a hlavně představ, že něco nějak má a musí být. Záleží, do jaké míry jsme se připravili buď na další formu nové škatulky nebo je již dále přestali vyhledávat a opravdu se stali sami sebou.

Každá metoda, test, terapie jsou jen nástroji, abychom se posunuli sami k sobě, abychom měli možnost najít sami sebe. A protože se opravdu jedná o nástroje, tak mohou mít různě dlouhou dobu, po kterou je potřebujeme. Někdo může s jednou metodou či nástrojem žít celý život, rozvíjet jej a být úplně celistvý a šťastný. Druhý za svůj život vyzkouší mnoho nástrojů. A oba se přitom rozvíjejí a posouvají na své cestě a rozšiřují své vědomí.

Můj případ je ten druhý. Za svůj život jsem opravdu vyzkoušela a studovala veliké množství různých systémů a terapií. Pokaždé, když nějaký systém či škatulka přestala vyhovovat mým potřebám a já se začal cítit divně, stísněně a omezeně, jsem byla také smutná. Přišel pocit selhání, strachu, smutku. Cítila jsem zmatek, smutek, že nikam nepatřím, že jsem opravdu divná, pyšná, protože mi nic není dost dobré. Byl to poměrně dlouhý a občas vyčerpávají proces, než jsem si dovolila vše pustit a nechat být.

Moje zatím poslední „škatulkovací“ zastávka byla s OCTOGRAMEM a OCTOCODES. Jsem velmi vděčná, že mi tato metoda rozdělení stylů přišla do cesty. Pomohla mi pochopit spoustu věcí a situací z mého dětství. Téměř okamžitě jsem byla schopná identifikovat, která skupina mi je nejbližší. Otázka je na jak dlouho……. Když jsem to začala vnímat a rozkrývat víc i ve spojitosti s programem OCOTCODES, kde se cca 200 lidí snažilo najít tu svoji škatulku opět mi něco došlo.

Jak již to bývá, někdo se našel hned, jiný po chvilce diskusí. Ovšem někteří se ne a ne najít. Jak je to možné? Copak neznají sami sebe?

Já myslím, že odpověď je v textu výš. Prostě ne každý může zapadnout do nějaké konkrétní škatulky. Důvodů je velká spousta

• ještě nejsme připraveni někam patřit
• možná jsme tak namíchaní, že prostě nic nepřevažuje
• možná prostě nechceme nikam patřit
• atd…..

Možností může být tolik, kolik je nás na světě. A rozhodně to neznamená, že je špatný onen člověk, který se neumí zařadit nebo metoda. Jen prostě v tuto chvíli nenastal čas k propojení, čas a prostor se nespojily. A možná to ani není potřeba. Zároveň je mi víc než jasné, že i v rámci těchto stylů se my jako lidé velmi přeléváme a půjčujeme si různé dovednosti, a to zejména díky tomu, co jsme se naučili od rodiny či kohokoli, koho jsme na své cestě potkali.

Takže to, k čemu jsem prozatím došla je, že vše je správně. A to i to, že v rámci nějaké metody prostě nikam nepatřím, je naprosto ok. Na naší cestě k sobě nám může pomoci naprosto cokoli. Jediné, co je rozhodující je jen a jen náš pocit. To, jak se cítíme, zda cítíme v srdci radost, zda cítíme štěstí, klid a vyrovnanost. Pak je vše v pořádku. Jakmile se ale začneme cítit nekomfortně, tak je čas se zamyslet a změnit to, a to bez ohledu na cokoli. Věřte, že opravdu žádná škatulka není tak velká, aby mohla poskytnout prostor všem a navždy. A rozhodně to neznamená, že je cokoli špatně. Jen prostě my jsme se vyvinuli a posunuli. Došlo ke změně našeho vědomí, a tedy je jen potřeba jít dál.

To nejzásadnější je, dát pozor na srovnávání s kýmkoli a čímkoli. Věřte, že každý jsme opravdu naprosto jiný s jinými potřebami a také jinými schopnostmi a dary. Proto i máme naprosto rozdílné tempo v rozvoji různých dovedností a schopností. Navíc i toto je naprosto správně, protože tím vzniká harmonie. Jakmile někde něco vznikne, je jasné, že jinde něco jiného zanikne. A to se děje na všech úrovních i v našem vědomí.

Rozhodující je pocit, proto pozorujte své pocity, tím se naučíte naprosto nejvíc. Přestaňte se dívat okolo, ale dívejte se, resp. ciťte uvnitř. Vím, že je to často velmi těžké nebo matoucí, ale berte to jako hru. Hrejte si a pozorujte, vždyť vůbec o nic nejde.

S láskou

Dita Lyner
zakladatelka BioBoutique